1) Nemá propracovaný interiér (chybí žebrování stěn a strop)
2) Je nýtovná jak lokomotiva (nýty o průměru 0,3 mm v měřítku 1:72 by v reálu měly přes 2 cm)
3) Má na bocích vylisované přídavné nádrže, jejichž odfrézováním by se mohla zhoršit pevnost a geometrie trupu a taky finální začištění by bylo při takhle velkých plochách docela složité…
Volba tedy padla na stavebnici Mi-8T Hip-C od Hobby Boss, kat. č. 87221, která má všechno, co Zvezda ne, a navíc jsou nádrže vylisovány zvlášť, takže na trupu stačilo zaslepit otvory pro čepy, které nádrže na bocích přidržují. U modelu náklaďáku Gaz-66 byla situace jednodušší, protože v měřítku 1:72 existuje jediný: resinový model od Balaton Modell, kat. č. BM 7212. Existuje i skříňová varianta a hasičská verze, já jsem se rozhodl pro valník, ale v podstatě je to jedno, protože nákladní nástavbu stejně nepoužiju – pouze části kabiny, šasi a kola. Naštěstí měl Milan Vinš valník Gaz-66 skladem v T&T a obratem mi jej poslal, takže jsem se mohl pustit do práce – proměřování obou modelů a zvažování další taktiky postupu (obr. 3).
V téhle fázi jsem narazil na dvě věci, které mi u José Brita (autor stavby v měřítku 1:35 v Modeláři) neseděly technicky a nakonec jsem se je rozhodl řešit odlišně:
1) José rozřezal trup Mi-8 až po zadní šikmá vrata (obr. 4) a na šasi náklaďáku vytvořil dřevěnou podlahu (obr. 5), kterou šasi prodloužil asi o metr (v reálu). Pátral jsem, jestli existovala i prodloužená verze Gazu-66, a zjistil jsem, že pouze v šestikolové verzi, což ale není tento případ. Protože se mi zdá, že Afghánci by si v polních podmínkách nekomplikovali život s prodlužováním šasi (i když jsou místní kováři schopní vám za odpoledne udělat z ničeho kalašnikov), vyříznul jsem do pláště trupu vrtulníku pod podlahou otvor pouze tak velký, aby se do něj vešlo šasi náklaďáku, které tím pádem bude asi 1 mm zapuštěné) a uvnitř nákladového prostoru tak bude původní podlaha, která to celé vyztuží (obr. 6).
2) Další technicko-logickou záhadou Josého stavby pak pro mě byla kabina náklaďáku, protože u ní ponechal zadní stěnu s okny a oboje boční dveře „znehybněl“ navařenými plechy (obr. 1 a 7): Jak by se ale dostala posádka dovnitř, resp. ven? Nebo je nechali nastoupit a ty dveře zavařili až potom? S ohledem na existenci jediné – a ne příliš ostré – fotky originálního vozidla jsem se rozhodl ponechat původní dveře kabiny náklaďáku funkční, tedy bez navařených plechů, aby to mělo nějakou logiku. Co si o tom myslíte vy?
Kromě toho ponechám v trupu vrtulníku i přepážku mezi nákladovým prostorem a původní kabinou posádky, jen jsem z ní obrousil všechny přístroje a schránky, aby dosedla těsně na kabinu náklaďáku. Přijde mi to logické, protože i u originálního vrtulníku držela tato přepážka trup pohromadě a zpevňovala konstrukci. Kromě toho má ještě jednu funkci – je jako sendvič ze dvou dílů, mezi kterými je asi milimetrová mezera, kterou jsem vycpal olovem, protože model bude rozhodně „těžký na ocas“ (další olovo přijde mezi strop a krycí plechy nákladového prostoru a z olova odliju i přední naviják náklaďáku, ať se mi ta bestie nestaví na zadní…).
Zatím jsem tedy hlavně studoval a promýšlel řešení, ale už došlo i na brutální plastickou chirurgii – všechny díly vrtulníku, které na stavbu použiju, už jsou nařezány, vyříznuty jsou i otvory pro zadní kola a vytvořeny odpovídající kryty uvnitř nákladového prostoru a blatníky v bočnicích (obr. 8, 9 a 10). Tak to je zatím vše, další reportáž z Afghanistánu bude následovat, až bude co nafotit… Jo, Milane, mysli na mě s těmi figurkami, prosím! A díky všem, pokud jste dočetli až sem...
- Přílohy
-
- Model José Brita (1:35)
- 01.jpg (46.36 KiB) Zobrazeno 1900 krát
-
- José zakryl plechem dveře kabiny z obou stran
- 07.jpg (40.07 KiB) Zobrazeno 1901 krát