Stránka 1 z 1

Arado Ar-555 V3 (Revell, 1/72)

PříspěvekNapsal: 17 lis 2017, 23:12
od Raptor
Projekt letounu Arado E.555 se zrodil v prosinci 1943 kdy byly v pobočce firmy Arado Flugzeugwerke GmbH Landeshut/Schlesien zahájeny práce na vývoji strategického bombardéru samokřídlé koncepce s parametry navazujícími na specifikace takzvaného Amerika Bomberu, které byly RLM vydány v květnu 1942. Oproti původnímu projektu měl být nový letoun vybaven moderními proudovými motory a, s ohledem na vývoj válečné situace, pro své operace neměl využívat k dotankování Azorské ostrovy, jejichž obsazení bylo původně plánováno na rok 1943. Namísto nich měly letouny operovat z leteckých základen v Norsku, které spolu s plánovaným operačním doletem 7000 km, měly být postačující k dosažení východního pobřeží USA a průmyslových aglomerací v Illinois, Ohiu a Indianě. Do června 1944 tak vznikl návrh samokřídla s třímístnou posádkou poháněného šesti proudovými motory BMW 003A nesenými v samostatném bloku nad zadní částí křídla a vyzbrojenými dvěma kanony MK-108 v kořenech křídla a čtyřmi kanony MG-151/20 ve dvou dálkově ovládaných střeleckých věžích. Dolet letounu měl být 7000km při nosnosti až 7000kg bomb. Projekt byl schválen RLM s úvodní objednávkou sedmi prototypů jejichž stavba začala v červenci 1944 a první dva prototypy, V1 a V2, byly dokončeny a zalétány v říjnu téhož roku. Už úvodní letové zkoušky nicméně prokázaly, že konstrukce nedostojí původnímu očekávání, protože spotřeba pohonných jednotek se v praxi ukázala podstatně vyšší než jak byla deklarována jejich výrobcem a letouny tak při vytrvalostních testech s plným nákladem dosahovaly doletu pouze 4800km a původně deklarovaného doletu se dařilo dosáhnout pouze bez zátěže a při demontáži obranné výzbroje. Stavba dalších prototypů byla proto pozastavena a původní konstrukce byla upravena rozšířením původních křídelních nádrží na dvoukomorové, čímž byla zásoba paliva rozšířena na 22000 litrů, přičemž nárůst hmotnosti byl kompenzován demontáží části pancéřování a zjednodušením konstrukce pilotního prostoru, z nějž byly demontovány katapultážní sedačky a původní pancéřovaný překryt pilotního prostoru byl nahrazen jednoduchým proudnicovým překrytem se společným nástupním poklopem v horní části překrytu. V této podobě byly dostavěny prototypy V3, V4, V5 a V6 z nichž poslední byl do Rechlinu předán na konci prosince 1944. Prototyp V7 byl spolu se značnou částí továrny zničen 14.12.1944 při náletu čímž byla výroba zastavena a bylo rozhodnuto o jejím přesunu do další továrny Arado u Postupimi, přípravy byly ale přerušeny již v lednu kdy bylo rozhodnuto v této továrně v licenci produkovat stíhací letouny Ta-152 a výrobu dále přesunout do závodu v Drážďanech. Válečná situace nicméně neumožnila opětovné zařízení výrobních linek a stavbu dalších letounů a projekt E.555 tak zůstal omezen na pouhých šest letuschopných prototypů.

Testování prototypů v Rechlinu bylo ukončeno již v lednu 1945, kdy bylo RLM nařízeno letouny i s částečně vycvičenými posádkami tvořenými vesměs piloty a příslušníky zkušebního střediska v Rechlinu převést ke KG-200 a přesunout na leteckou základnu Øysand poblíž Trondheimu odkud měly v nejkratší možné době zahájit operace proti vytipovaným cílům ve Velké Británii, Francii, USA a na Islandu. První operační akci zahájily v noci z 27.1. na 28.1.1945 prototypy V1, V2, V5 a V6, které byly vyslány k náletu na britskou námořní základnu Scapa Flow kde se jim podařilo poškodit vlajkovou loď Home Fleet HMS Rodney blízkým zásahem bomby SC-2000 svržené pravděpodobně z letounu V5 a potopit těžký křižník HMS Kent, který byl zasažen úplným pumovým nákladem z letounu V2, jehož navigátor, Maj. Anton Böcker, jej zaměnil za HMS Anson zakotvenou a opravovanou na vedlejším kotvišti (bitevní loď byla nicméně výbuchem křižníku rovněž poškozena a její uvedení do služby se tak zdrželo až do dubna 1945 kdy byla odvelena do Pacifiku). Zbylé dva letouny, V3 a V4 byly téže noci odeslány proti kotvištím v Rejkjaviku a Hvalfjordu na Islandu kde měly napadnout shromažďující se lodě s dalšími dodávkami lend and lease pro SSSR. Protože však byla obě kotviště ukrytá v mlze, letouny svrhly své bomby na letiště v Keflaviku kde byla těžce poškozena vzletová a přístávací dráha a zničeno několik letounů námořního průzkumu B-24. Úspěch celé akce povzbudil velení Luftwaffe k priorizaci nasazení a další výroby letounů Ar-555 (pod tímto označením byly letouny projektu E.555 převzaty Luftwaffe) a na rozkaz Hitlera k následnému stanovení strategických cílů, které měly být postupně napadány ve snaze rozvracet nepřátelskou ekonomiku a působit na morálku obyvatelstva. 1.2.1945 byly proto letouny V1, V2 a V6 vyslány k náletu na londýnská přístaviště, elektrárnu Battersea a sklady pohonných hmot a uhlí na pobřeží Temže a prototypy V3, V4 a V5 k náletu na tankové továrny No. 183 v Nižném Tagilu (V3 a V4) a No.174 ve Sverdlovsku (V5). Zatímco obě tankové továrny byly náletem vážně poškozeny a jejich produkce výrazně omezena, v Londýně se podařilo zničit pouze elektrárnu Battersea (určena jako cíl letoun V6) zatímco pobřežní sklady a doky nebyly posádkami dostatečně identifikovány a letouny V1 a V2 tak svrhly bomby na obytné čtvrti v East Endu kde vypukly rozsáhlé požáry a zahynulo více než 800 civilních osob. 5.2.1945 následoval hromadný nálet všech šesti letounů na Antverpy kde byl těžce poškozen místní přístav a 16.2.1945 se letouny v úplné sestavě opět vrátily nad Británii, kdy byly cílem přístavy v Doveru, Portsmouthu a Southamptonu a čerpací stanice produktovodů spojujících britské a francouzské pobřeží. 24.2.1945 odstartovaly letouny V3 a V4 k letu nad východní pobřeží USA, který měl ověřit jak praktický dolet typu Ar-555 tak i funkčnost navigačního radiomajáku, který měl být v prostoru New Yorku instalován v průběhu Operace Elster a původně využit k navádění dalekonosných řízených střel. Oba letouny byly vybaveny rámem se dvěma kamerami Rb 20/30 a jednou topografickou kamerou Rb 75/30 v přední části pumovnice, a aby byla kapacita letounů plně využita, byl v zadní části pumovnice umístěn vždy jeden třímístný kontejner PAG pro výsadky agentů. Oběma letounům se po přeletu Atlantiku podařilo úspěšné navedení na signál radiomajáku a vysazení agentů operace Rabe (Heinrich Boehler, August Specht a Karl Wörnhör) v prostoru Lewisburgu a operace Krähe (Erik Weiner, Alfred Kalb a Anton Simmon) v prostoru Scrantonu, přičemž při návratu byl proveden fotoprůzkum Betlehemských loděnic v Baltimore a námořní základny Norfolk ve Virginii. Na základě vyhodnocení pořízených snímků bylo rozhodnuto zvolit jako první cíl na východním pobřeží základnu Norfolk, kde byly jako primární cíl stanoveny zakotvená letadlová loď USS Ranger a bitevní lodě USS Texas a USS New York. Nálet byl naplánován na 3.3.1945 kdy letouny V3, V4, V5 a V6 odstartovaly k náletu na Norfolk zatímco letouny V1 a V2 k náletu na centrální bruselské nádraží. Operace skončila blamáží ve chvíli kdy byly letouny V1 a V2 nad Bruselem přivítány velmi intenzivní protiletadlovou palbou, v níž byl letoun V1 sestřelen a zřítil se i s posádkou (Maj. Gunther Sternberg, Hpt. Marcus Hanne a Hpt.Peter Krause) v prostoru Kortenberg, letoun V2 byl palbou vážně poškozen a nucen nouzově přistát ve Schwerinu kde byly zahájeny jeho opravy a kde byl také nakonec zapálen a zničen při přiblížení fronty. Čtyři letouny vyslané na Norfolk byly na úrovni Islandu rozkazem velení Luftwaffe odvolány a byl jim určen sekundární cíl v podobě Hvalfjordu, kde byly potopeny obchodní lodě SS Carlston a SS Umera a poškozen tanker SS Rio Bravo. Důvodem odvolání byly dosud ukrývané snahy o vyjednávání příměří na západní frontě a případného spojenectví mezi Německem, USA a Velkou Británií proti SSSR činěné prostřednictvím neutrálních švýcarských a švédských diplomatických kontaktů. Nálet na Norfolk pochopitelně mohl tyto snahy poškodit a byl proto po nátlaku německého ministerstva zahraničí a skrytě i některých oficiálů SS na velení Luftwaffe na poslední chvíli odvolán. Letouny Ar-555 se nad USA naposledy vrátily v noci 8.3.1945 kdy letoun V3 shodil v prostoru Beaver Springs čtyři zásobovací kontejnery. Letoun V5 měl téže noci vysadit v prostoru Fonza PAG s dvojici agentů operace Schleife, Jurgena Klose a Irmu Finkelmannovou, a dva zásobovací kontejnery. Při přeletu Nového Foundlandu byl letoun napaden čtyřmi letouny Gloster Meteor ze stavu 33. OTU vracejícími se ze cvičného letu zpět na základnu RAF Goose Bay. I přes malý rozdíl rychlosti se britským stíhačům za cenu jednoho poškozeného Meteoru podařilo během několika minut bombardér těžce poškodit a jeho vrak se i s posádkou, Hpt. Karl Mosler, Oblt.Viktor Rechler a Oblt.Emil Nasse, zřítil v plamenech do jezera Melville. Oba agenti zahynuli v PAGu, který zůstal až do dopadu letounu zavěšen v pumovnici. Historicky první sestřel proudového bombardéru proudovou stíhačkou byl později po ověření záznamů z fotokulometů připsán rovným dílem F/O Johnu Wolseymu a F/O Kennethu Tacklerovi.

Zbylé tři letouny byly 14.3.1945 po druhém náletu britských strategických bombardérů na letiště Øysand přelétnuty na sever na letiště Lundamo u Trondheimu, odkud se 21.3.1945 vydaly k náletu na sovětskou námořní základnu Kronštadt a 27.3.1945 opět na Ural k opakovanému náletu na tankovou továrnu No. 183 v Nižném Tagilu. Bombardéry byly nicméně opět vypátrány a už 24.3.1945 bylo letiště Lundamo těžce bombardováno více než třemi stovkami bombardérů B-24, kterým se z provozu podařilo vyřadit vzletovou a přistávací dráhu a zničit většinu provozních budov letiště. Bombardéry zůstaly nicméně nezasaženy, protože po předchozích zkušenostech z Øysandu, byly odsunuty dále od letiště a ukryty v maskovaných krytech v okolních lesích. I přes to však byly operace letounů Ar-555 přerušeny a zatímco se posádka letiště snažila s omezenými prostředky a vybavením opravit vzletovou a přistávací dráhu (provizorně opravené části letiště byly dále ničeny opakovanými nálety menších skupin bombardérů 2.4.1945 a 16.4.1945 čímž se především oprava vzletové a přistávací dráhy dále protahovala), technický personál podrobil letouny a především jejich pohonné jednotky důkladné technické kontrole a letouny byly upraveny pro prodloužení doletu demontáží předních tří závěsníků pro bomby ráže 1000kg a jejich náhradou za krabicovou palivovou nádrž se 4500 litry paliva, která prodloužila dolet letounů až na 8500km a umožnila jim tak dosáhnout cílů v povolží a jihozápadní části Velké Británie a Francie. K napadení těchto cílů však nakonec nedošlo, protože po dokončení oprav vzletové a přistávací dráhy letouny odpoledne 27.4.1945 odstartovaly k dennímu přeletu na letiště Königgratz kde naložily náklad a palivo a ještě téže noci odstartovaly k dosud blíže neznámému cíli aniž by se vrátily zpět na Königgratz nebo jiné letiště Luftwaffe.

V průběhu poválečných let se objevilo mnoho spekulací a teorií o tom, co se s letouny stalo a kam zmizely nejen ony ale i několik dalších dálkových letounů BV-222, Me-264 a Ju-390, které na konci dubna 1945 odstartovaly za neznámým úkolem a nevrátily se na své základny v Norsku a ve střední Evropě. Skutečností přitom zůstává, že 30.4.1945 vyzvedla západně od Ostrova Prince Edwarda britská obchodní loď SS Atlas záchranný člun s Hpt.Willibaldem Engelem a Hpt.Klausem Baumannem, kteří se prohlásili za posádku havarovaného průzkumného hydroplánu z rychlé obchodní lodě Münsterland směřující do Japonska. Oba letci byli vysazeni v Kapském Městě a po krátkém uvěznění byli v roce 1946 jako bývalí váleční zajatci repatriováni do Německa kde žili v ústraní až do roku 1977 kdy byl W. Engel západoněmeckou policií krátce vyšetřován v souvislosti s tzv. Aférou Ranelagh. Bez jakéhokoli obvinění byl nakonec propuštěn a zemřel v roce 1989 v Essenu následovaný o tři roky později K. Baumannem, který zemřel ve Würzburgu. V 90.letech se prostřednictvím vyšuměné aféry Ranelagh k oběma mužům vrátil západoněmecký historik Dr. Werner Jakobsmeier, kterému se podařilo vypátrat, že oba muži vylovení na konci dubna 1945 z Indického oceánu byli ve skutečnosti příslušníci jednotky KG-200 a spolu s Oblt. Heinzem Schumacherem létali jako pilot a navigátor letounu Ar-555 V3 a to od jeho předání ke zkouškám v Rechlinu až po záhadný odlet z Königgratzu. Další pátrání uskutečněné ve spolupráci s československým Vojenským historickým ústavem a polským ministerstvem obrany prokázalo, že na letiště Königgratz dorazil 26.4.1945 konvoj vypravený 23.4.1945 z polské Osówky, jehož náklad byl následně přeložen do tří letounů Ar-555, jednoho letounu Me-264 a dvou upravených letounů Ju-390, které postupně 26.4. a 27.4.1945 v utajeném režimu odlétly. Dalším pátráním v archivech zachovaných z dob 2.světové války Bundeswehrem se Dr. Jakobmeierovi podařilo zjistit, že 20.4.1945 byl Himmlerem na návrh SS-Obergruppenführeha Hanse Kammlera vydán rozkaz k zahájení evakuace vybraných strategických projektů, lidí a vybavení na základnu označovanou jako Helheim. Celá operace byla v rozkaze označována kódovým názvem Naglfar a předpokládala evakuaci prostřednictvím dálkových letounů, ponorek a rychlých obchodních lodí. Součástí dochovaného dokumentu ovšem nebyl ani seznam evakuovaných projektů, ani konkrétní technika pro realizaci akce vyčleněná, pouze rozčlenění evakuačních proudů na Nord ze severního Německa a Norska a Süd z jižního Německa a Protektorátu. Na základě nalezených dokumentů, seznamů výzkumných projektů financovaných SS a výslechů pamětníků se Dr. Jakobmeierovi podařilo vypracovat teorii že letouny Ar-555 převážely na základnu Helheim klíčové součásti projektu Asrüstung realizovaného v oblasti Osówky a převezené na letiště Königgratz 26.4.1945. Materiál měl být podle několika přeživších svědků (většina členů transportu byla zvláštním komandem SS zajišťujícím nakládání letounů po splnění úkolu zastřelena a pohřbena poblíž letiště) rozdělen tak, že letoun V3 nesl dva nekompletní prototypy projektu Mjollnir – Gerät A a Gerät B, letoun V4 neúplně zpracovaný Präparat-P a součásti zařízení pro produkci dalších prototypů a letoun V6 projektovou dokumentaci a části výrobních aparatur Präparatu-P. Vzhledem k tomu, že část posádky letounu V3 byla zachráněna na moři a zajata, bylo pravděpodobné, že oba prototypy na základnu Helheim nikdy nedorazily a letoun V3, nebo zbytky jeho vraku, dodnes leží na mořském dně v oblasti Ostrova Prince Edwarda. Poloha základny Helheim a s ní i osud letounů V4 a V6 a nákladu přitom zůstává nadále nejasná, protože původně spekulovaná teorie o některém z ostrůvků u jihovýchodního břehu Afriky byla se zpřístupněním veřejně dostupných satelitních snímků a analýzou místně dostupných informací a vlastního pátrání vyvrácena. Výsledky svého pátrání Dr.Jakobmeiser publikoval v roce 2001 v knize „Mjollnir - Erbe der Eulenberge“, která se stala první publikací, která se pokoušela shrnout jak známá fakta o operaci Naglfar tak i dostupné informace o Osnówském komplexu a jeho výrobních projektech a možnostech. I přes značnou faktickou obsažnost, je tato práce historiky nicméně i nadále považována spíše za spekulativní a zavádějící.

Model zobrazuje letoun V3 (třetí prototyp) v podobě a pravděpodobném vystrojení, v jakém 27.4.1945 odstartoval ke svému poslednímu letu.