V závěru války v Pacifiku sjíždí na vodu 3 ponorky třídy I-400, tento hybridní projekt nemajíc obdobu v žádném jiném loďstvu, prosazoval sám Jamamoto. I-400 dokáže jeden a půlkrát obeplout Zem, 8 torpedometů, jedno 140 mm palubní dělo, protiletecká obrana má 7x 25mm vodotěsné kanony. Monstrum se dokáže oficiálně ponořit do 100m, což nepřesahuje jeho vlastní délku. Celý trup je natřen silnou vrstvou gumoazbestu. Palubní jeřáb má nosnost 5 tun a vlastní motor. Plavidlo pluje zpravidla pod hladinou za pomoci šnorchlu. Hlavní zbraní je však letecký hangár, schopný pojmout 3 bojové pro tento účel vyvinuté letouny Seiran, do vzduchu je dokáže vymrštit i s plnou výzbrojí 50m dlouhý katapult, pilot prožívá zrychlení až 3G. Letouny mají dolet přes 1000 km a unesou torpedo typu 91 nebo bomby do nosnosti 800 kg.
Posádka stále cvičí a snižuje čas potřebný pro startovací proceduru na minimum. Chladicí kapaliny do motorů letounů se předehřejí přímo ve speciálních nádržích v útrobách ponorky a jsou pumpovány do letounů v hangáru, tímto odpadá potřeba zahřívat jejich motory po startu. Japonci tak konečně disponují skvělou diverzní zbraní, v tom čase už je ale pozdě, námořnictvo a letectvo jsou po bitvě ve Filipínském moři a zálivu Leyte definitivně v troskách.
Během výcviku a testování nových plavidel již probíhá debata o prvním bojovém úkolu, nabízí se útoky na pobřežní města, jako odplata za bombardování Japonska, to je však zavrženo jako málo efektivní. Je vypracován podrobný plán pro útok na významný strategický bod - Suezký průplav, je odhadováno, že opravy zaberou až 6 měsíců. Je proto postavena maketa stavidel a posádky cvičí útoky na tento cíl, vše probíhá v noci, cvičný prostor je trvale pod americkým vzdušným průzkumem, útok torpedem je zamítnut neboť tuto zkušenost má pouze jediný pilot. Piloti se však později dozvídají, že mise bude sebevražedná, jasným důkazem toho je výměna odhazovacích nosníků bomb za pevně fixované. Letecké posádky však protestují proti faktu, že budou umírat pod americkými znaky, což považují za nečestné, nicméně rozkazu se musí podvolit.
Pozdě, Suez je v zoufalé situaci císařství již příliš vzdáleným cílem. Japonsko bezprostředně ohrožuje obří koncentrace nepřátelského loďstva a tak je cíl změněn na atol Ulithi kde kotví americká flotila, zejména velké letadlovky.
Do tradičně komplikované operace se zapojí 4 letadlové ponorky rozdělené do dvou skupin I-400, I-401 a I-13 společně s I-14, poslední ve výrobě I-402 se mise neúčastní, je změněna na tanker. I-13 a I-14 však míří s předstihem na Truk, zde mají být upraveny letouny C6N pro přepravu v hangáru a katapultáž. 4 tyto průzkumné letouny mají zřejmě zajistit průzkum pro útok nad základnou Ulithi, 6 Seiranů s 800 kg bombou vypustí první skupina.
Vedoucí I-401 a I-400 vyplují s větším rozestupem, takže nemají mezi sebou kontakt, sraz bude v jednom bodě, odtud letouny odstartují společně a velmi nízkým letem dosáhnout Ulithi. Posádky Seiranů mají nařízený let blízko hladiny a v cílové oblasti mají zasáhnout lodě stylem Kamikaze. Ponorky pak zamíří do některé z posledních držav v západním Pacifiku, doplnit nové letouny a útoky opakovat. Tak zní plán.
Už během plavby k Truku je letecky odhalena dvojice menších ponorek, I-13 je ve spolupráci letectva a námořnictva potopena, I-14 bombardování odolává, podaří se jí uniknout a po 44 hodinách pod hladinou pokračuje bez poškození k cíli. Na místo setkání však později stačí dorazit jen I-401, během čekání na I-400 náhle přichází kapitulace. Od útoku je tak dělí jen doba v řádu hodin možná dnů.
Ponorky se vrací domů, zbavují se výzbroje a dokumentace, letouny jsou katapultovány do vzduchu bez posádky. Vztyčují mezinárodní černou vlajku značící "jsme připraveni se vzdát". Kontakty s bývalým nepřítelem však ignorují, jsou odhodláni se vzdát pouze v domácích vodách. Zde předání proběhne bez větších incidentů byť vstup Američanů na palubu vyžaduje velkou dávku statečnosti.
Američané respektují zvyklosti Japonců a předání proběhne řádně a bez icidentů, mezi posádkou dokonce zavládne družba. Po zaškolení japonská posádka v přístavu opouští člun a vrací se domů. Pro testování nevšední kořisti je ustanovena skupina ponorkových odborníků aby posoudili výkony těchto strojů. Proběhne dezinfekce a deratizace, ponorky jsou zamořeny potkany. Závěrečná zpráva není příliš lichotivá. Rozvody potrubí nejsou vedeny příliš efektivně, malá kormidla způsobují, že je stroj těžkopádný a špatně drží hloubku. Pohon je poddimenzovaný, ale maximální rychlost dokáže udržet. Radarové vybavení je považováno za primitivní. Kvalitní jsou periskopy (německé výroby). Námořnictvo usoudilo, že pro taková plavidla, navíc ne příliš bezpečná, nemá uplatnění a protože nechtělo dopustit aby se k ponorkám dostali sověti, kteří měli na to nárok, raději je nechalo potopit u Havajských břehů.
IJN 1/700: DD Hamakaze, CL Oyodo, Sub I-400, HIJMS Mogami, CVL Ryujo