Vesmírný program a výzkum - diskuze
Napsal: 13 dub 2008, 15:34Vzhledem k tomu, že se nám téma čs. letectva poněkud rozrůstá, dovoluji si založit toto samostatné téma 
Po ukončení československé účasti na programu Interkosmos byl v rámci potřeby pokračovat ve výzkumu a využití vesmíru vládou ČSSR v roce 1980 zadán československým konstrukčním kancelářím úkol zpracovat studii proveditelnosti konstrukce a provozu pilotované kosmické techniky v ČSSR.Protože výsledky studie ukazovaly že bez alespoň základních zkušeností je provedení této záležitosti nereálné, bylo rozhodnuto obrátit se na SSSR s žádostí o pomoc.Protože v roce 1981 byl definitivně zrušen projekt Spiral OKB Mikojan-Gurjevič, bylo Československé straně nabídnuto odkoupení již hotových podkladů a zároveň i pomoc OKB Mikojan-Gurjevič s jejich dopracováním do funkční podoby.
Po převozu do ČSSR byly materiály předány firmě Let Kunovice, jejíž konstrukční oddělení bylo v té době uvolněno.Ve spolupráci s OKB Mikojan-Gurjevič následně začíná s rekonstrukcí původního projektu Spiral pro použití v Československu přičemž je zároveň rozhodnuto že pro civilní použití bude využit původní rekonstruovaný Spiral a pro vojenské použití bude na jeho základě zkonstruována zcela nová vesmírná loď.
Po schválení základního záměru v roce 1983 postupně vznikly konstrukční plány dvou vesmírných lodí odvozeného systému Spiral, v ČSSR nazvaném Ikaros-Daidalos (ty se od sebe lišily jen odlišně uspořádaným trupem).Protože bylo zřejmé že v ČSSR nebude možné z hlediska mezinárodní situace zkonstruovat kosmodrom pro klasické rakety, které by lodě Ikaros mohly vynášet do vesmíru, bylo rozhodnuto použít modulovou konstrukci navrženou v prvopočátcích projektu Spiral přičemž jako první stupeň pro vynesení vesmírné lodě do startovní výšky byl zvolen letoun Antonov An-124.Ten tak nahradil raketový startovací stupeň jehož provedení a využití bylo mimo možnosti tehdejšího Československa.
Raketoplán Ikaros, který měl být civilní verzí systému Ikaros-Daidalos konstrukčně vycházel z původního překonstruovaného Spiralu.Byla to dvoumístná kosmická loď trojúhelníkového tvaru se vztlakovým trupem, výklopnými křídly a posádkou sedící za sebou.Podél vřetenovitého trupu s pevnou SOP pro řízení raketoplánu v atmosféře byly umístěny dvě vpřed se zužující dutiny v nichž byly umístěny čtyři raketové motory Walter-Kuzněcov WR-10 používající jako paliva směs alkoholu a kapalného kyslíku.Palivové nádrže byly umístěny uvnitř sklopných křídel.Manévrování ve vesmírném prostoru obstarávalo celkem 24 samostatných plynových trysek převzatých ze sovětských lodí Sojuz.Vytrvalost raketoplánu na oběžné dráze byla poměrně krátká a neměla přesahovat 72 hodin.Jako tepelný štít při návratu do atmosféry sloužila vrstva žáruvzdorných keramických destiček na spodních plochách raketoplánu.
Start raketoplánu měl proběhnout ze hřbetu těžkého nákladního letounu An-124, který měl raketoplán s dvěma podvěšenými přídavnými nádržemi a přídavným startovacím blokem se dvěma motory na tuhá paliva dopravit do výšky 10000m, kde se raketoplán odpoutal a po zažehnutí motorů vlastními se silami dostal na oběžnou dráhu přičemž přídavný startovací blok a přídavné palivové nádrže se odhazovaly ihned po vyčerpání jejich obsahu.Při návratu se raketoplán natočil tepelným štítem vpřed, sklopil křídla a jako kluzák pronikl hustými vrstvami atmosféry.Po protnutí pásma vysokých teplot se křídla rozložila a raketoplán přistál jako kluzák na klasickém tříbodovém podvozku zatahovaném do trupu.Doběh se brzdil pomocí čtyř brzdících štítů a dvojice brzdících padáků.
Pilot lodi měl ve svém kokpitu k dispozici kompletní pilotní a navigační vybavení pro řízení a manévrování s lodí.Sám seděl v hermetickém skafandru upoután v katapultážní sedačce KM-1 pro případ nutnosti opustit raketoplán ještě v atmosféře.S druhým členem posádky se domlouval pomocí interkomu protože konstrukce trupu neumožňovala přesun mezi oběma kabinami.Vědecký pracovník měl za kabinou pilota k dispozici prostor přibližně dvojnásobné velikost v němž mimo katapultážní sedačky (umístěné proti směru letu) byly k dispozici konzole k upevnění vědeckého vybavení podle požadavků mise.Na zadní straně kabiny bylo umístěno hermetické okno do nákladového prostoru a ovládací panel dálkově řízeného manipulátoru.S jeho pomocí bylo možné z nákladového prostoru raketoplánu umístěného za vědeckou kabinou vyjmout dvě nesené družice o celkové váze do 400kg.Manipulátor a jeho ovládací panel mohl být nahrazen po demontáži manipulátoru poloautomatickou vědeckou aparaturou umístěnou v kontejneru v nákladovém prostoru.Nákladový prostor dále nesl uvnitř výklopných dveří panely solárních baterií pro dobytí akumulátorů raketoplánu během letu.
Raketoplán Daidalos byl na rozdíl od Ikara třímístný přičemž prostor pro třetího člena posádky se získal zrušením nákladového prostoru.Zatímco pilotní prostor raketoplánu byl shodný s Ikarem, prostor pro zbývající členy posádky byl mnohem větší.Mimo dvojice katapultážních sedaček KM-1 obsahoval zařízení pro provádění kosmického fotografického a radiotechnického průzkumu (fotografické vybavení bylo zkonstruováno samostatně v továrně Neoptá, vybavení pro radiotechnický průzkum dodal VTUL a PVO Praha).Protože se s raketoplánem Daidalos počítalo v případě válečného stavu také pro ničení nepřátelských zpravodajských a průzkumných vesmírných lodí a družic, byl v nákladovém prostoru Daidala umístěn ovládací panel a obrazovka televizního zaměřování pro dálkově ovládanou střeleckou věž umístěnou na hřbetě plavidla a vyzbrojenou kanonem NR-30 se zásobou 200 granátů.
Lety raketoplánů Ikaros-Daidalos měly probíhat s využitím letišť Mošnov, Pardubice a Žatec přičemž poslední dvě jmenovaná sloužila pouze jako přistávací plochy (v praxi se ale obvykle využívalo nejbližší vojenské či civilní letiště).Letouny An-124, které byly v počtu čtyř kusů zakoupeny v SSSR a v ČSSR upraveny pro provoz s raketoplány Ikaros-Daidalos byly umístěny na letišti Mošnov kde byl navíc vybudován nový systém hangárů a přípravných a opravárenských budov pro vesmírný program ČSSR.Dále byly na území ČSSR vybudovány dvě přenosové stanice pro komunikaci s raketoplány a to na Buchtově kopci na Českomoravské vrchovině a na Králově holi v Nízkých Tatrách.Aby bylo možné komunikovat s raketoplány po větší část letu kolem země, byly dále v SSSR pronajmutí dvě komunikační lodě.Do SSSR byla rovněž vyslána skupina 40 kosmonautů aby zde prošla kosmonautickým výcvikem a absolvovala ČSSR zaplacené vesmírné lety na lodích Sojuz a Buran a nabrala patřičné zkušenosti před zahájením letu raketoplánů Ikaros-Daidalos.Výroba raketoplánů probíhala v závodě Let Kunovice přičemž bylo v letech 1986-1993 vyrobeno celkem 15 raketoplánů Ikaros a 10 raketoplánů Daidalos včetně dvojice prototypů.Výroba přídavných palivových nádrží a startovacích bloků probíhala na nové montážní lince v závodu Škoda Plzeň s produkcí cca 25 bloků a 60 nádrží ročně.
Stavba prvního prototypu raketoplánu Ikaros byla dokončena v srpnu 1986 a po ukončení pozemních zkoušek byl jako bezpilotní dopraven 16.12.1986 na oběžnou dráhu s pomocí nosiče Proton UR-500 z kosmodromu Pleseck.Zkoušky raketoplánu na oběžné dráze ukázaly jeho velmi dobré vlastnosti a dosud nevídanou obratnost ve vesmíru přičemž celá mise byla úspěšně zakončena dálkově řízeným přistáním na letišti v Mošnově.Druhý bezpilotní test raketoplánu proběhl 4.3.1987 tentokrát už z paluby Československého An-124 a dopadl rovněž výborně.Proto bylo rozhodnuto provést další start již jako pilotovaný.
27.10.1987 se proto do druhého vyrobeného raketoplánu Ikaros připoutali pilot Vladimír Hrubý a vědecký pracovník Robert Kužela a v rámci mise Ikaros-1 byli na hřbetě An-124 vyneseni do předepsané výšky odkud jako první kosmonauti ČSSR odstartovali na v ČSSR vyrobené lodi k letu na oběžnou dráhu.Během dvoudenního pobytu se oběma kosmonautům, kteří byli oba již jednou ve vesmíru v raketoplánech Buran v rámci svého výcviku v SSSR, podařilo provést všechny předepsané úkoly, prověřit funkčnost lodi na oběžné dráze a dokonce vypustit i čtyři malé terčové satelity a vědeckou družici Magion-20.Let byl ukončen 29.10.1987 bezproblémovým přistáním na letišti v Žatci protože nad letiště Mošnov došlo ke zhoršení počasí.Druhá mise Ikaros-2 proběhla 3.1.1988 s posádkou Jindřich Kavka + Petra Danielová, opět k plné spokojenosti.
Pro třetí let do kosmu byl připraven prototyp raketoplánu Daidalos, který odstartoval v rámci mise Daidalos-1 16.1.1988 s posádkou maj.Ivan Skála+kpt.Stanislav Moučka+kpt.Karel Málek.Fotografickým vybavením na palubě raketoplánu se jim podařilo pořídit sérii velmi kvalitních fotografií území USA a části SSSR přičemž v závěru mise se kpt.Karlu Málkovi podařilo pomocí palubního kanonu sestřelit tři ze čtyř terčových satelitů vypuštěných při první pilotované misi raketoplánu Ikaros (čtvrtý satelit v době mise Daidalos-1 neexistoval protože díky vysazení na chybnou oběžnou dráhu shořel v prosinci 1987 v atmosféře).Po návratu raketoplánu, který přistál 19.1.1988 na letišti Mošnov se mezi ČSSR a USA rozpoutala rozsáhlá avšak nakonec nerozhodná diplomatická válka protože raketoplán Daidalos se ukázal jako mnohem perspektivnější a účinnější než americké orbitální zbraně vyvíjené v rámci programu Hvězdné války.USA tak byly motivovány k vývoji speciální vojenské verze raketoplánu STS avšak k jejímu dokončení nedošlo protože prototyp raketoplánu, narychlo přestavěný z raketoplánu Enterprise a pojmenován Dominator, byl zničen při pokusu o bezpilotní start v červenci 1988 po závadě na pravém startovacím bloku SRB.Druhé dva raketoplány, Venator a Aclamator zůstaly po zastavení finanční podpory rozestavěné přičemž jejich velmi pomalá dostavba probíhala jen ze zbytkových financí USAF a CIA až do roku 1997 kdy byly rozestavěné raketoplány zrušeny a sešrotovány.
V zbývající části roku 1988 a prvního pololetí roku 1989 bylo provedeno dalších sedmnáct misí raketoplánů (Ikaros-3 až Ikaros-14 a Daidalos-2 až Daidalos-7) přičemž vzhledem k vyostření napětí v ČSSR v listopadu 1989 byly raketoplány a jejich nosiče dočasně evakuovány na kosmodrom Kapustin Jar v SSSR.Odtud byly v listopadu odstartovány dvě vojenské mise Daidalos-8 a Daidalos-9 při které se posádce raketoplánu Daidalos-8 podařilo 19.11.1989 sestřelit zpravodajský satelit Keyhole KH-13 odstartovaný 17.11.1989 z kosmodromu Vandenberg k podpoře koaličních vojenských akcí v ČSSR.Reakcí na tento sestřel byly tři pokusy o sestřelení raketoplánů pomocí útočných družic FOG-11, FOG-23 a FOG-48 (zkratka FOG vznikla zkrácením názvu „Forced Orbita Gun“, někdy též neoficiálně překládaném jako „Fist of God“) avšak všechny se posádkám Daidala-8 a Daidala-9 podařilo odvrátit a raketoplány se vrátily bez poškození.
Po ukončení války se raketoplány i jejich nosiče vrátily zpět do Mošnova.V roce 1993 byly všechny raketoplány postupně modernizovány instalací nového navigačního systému a instalací účinnějších katapultážních sedaček K-36.Rovněž byly vyměněny stávající raketové motory WR-10 za výkonnější motory WR-17, které umožnili zvýšit nosnost užitného nákladu raketoplánů až na váhu 1000kg.Raketoplány pokračovaly v činnosti až do roku 2002 kdy bylo zahájeno jejich postupné vyřazování a nahrazování modernějším systémem Fénix-Medusa.
Během provozu byly ztraceny tři raketoplány v rámci misí Daidalos-24 (závada na řízení, posádka po katapultáži přistála na území NDR), Ikaros-41 (požár na palubě, posádka dopadla na padácích v Rakousku, zde internována a nakonec navrácena do ČSSR) a Ikaros 67 (havárie nosiče An-124 krátce po startu z letiště Mošnov, posádka se katapultovala) přičemž tyto byly ztraceny v atmosféře a posádky všech tří raketoplánů se podařilo zachránit.
Přehled pilotovaných misí raketoplánů Ikaros
1987 – Ikaros-1
1988 – Ikaros-2,3,4,5,6,7,8
1989 – Ikaros-9,10,11,12,13,14,15
1990 – Ikaros-16,17,18,19,20,21,22,23
1991 - Ikaros-24,25,26,27,28,29,30
1992 - Ikaros-31,32,33,34,35,36,37,38,39
1993 - Ikaros-40,41
1994 - Ikaros-42,43,44,45,46,47,48,49,50
1995 - Ikaros-51,52,53,54,55,56,57,58,59,60
1996 - Ikaros-61,62,63,64,65,66,67
1997 - Ikaros-68,69,70
1998 - Ikaros-71,72,73,74,75,76,77,78,79
1999 - Ikaros-80,81,82,83,84,85
2000 - Ikaros-86,87,88,89,90,91,92,93,94
2001 - Ikaros-95,96,97,98,99,100,101,102,103
2002 - Ikaros-104,105,106
Přehled pilotovaných misí raketoplánů Daidalos
1988 – Daidalos-1,2,3,4
1989 – Daidalos-5,6,7,8,9,10
1990 – Daidalos-11,12,13,14,15,16
1991 - Daidalos-17,18,19,20,21,22
1992 - Daidalos-23,24
1993 - Daidalos-25,26,27
1994 - Daidalos-28,29,30,31,32,33,34
1995 - Daidalos-35,36,37,38,39,40,41
1996 - Daidalos-42,43,44,45,46,47
1997 - Daidalos-48,49,50,51
1998 - Daidalos-52,53,54,55,56,57,58,59,60,61
1999 - Daidalos-62,63,64,65,66,67
2000 - Daidalos-68,69,70,71,72,73,74
2001 - Daidalos-75,76,77,78,79,80
2002 - Daidalos-81,82,83,84
Přehled vyrobených raketoplánů Ikaros (raketoplány byly oficiálně majetkem ČSKA):
LeMi-1.01 OK-IKA „Čáp“ – dva lety bez posádky, po ukončení programu Ikaros-Daidalos předán do Národního technického muzea v Praze
LeMi-1.02 OK-IKB „Albatros“ – po ukončení programu Ikaros-Daidalos předán do vojenského leteckého muzea Praha-Kbely
LeMi-1.03 OK-IKC „Alka“
LeMi-1.04 OK-IKD „Plameňák“ – po ukončení programu Ikaros-Daidalos předán do technického muzea v Brně
LeMi-1.05 OK-IKE „Sýkora“
LeMi-1.06 OK-IKF „Brhlík“ – ztracen 11.3.1993 při misi Ikaros-41
LeMi-1.07 OK-IKG „Strakapoud“ – v roce 1993 přestavěn na cvičný raketoplán pro výcvik nových posádek, po ukončení programu Ikaros-Daidalos předán do vojenského leteckého muzea Praha-Kbely
LeMi-1.08 OK-IKH „Datel“
LeMi-1.09 OK-IKI „Budníček“
LeMi-1.10 OK-IKJ „Stehlík“
LeMi-1.11 OK-IKK „Zvonek“ – po ukončení programu Ikaros-Daidalos předán do leteckého muzea ve Zruči u Plzně
LeMi-1.12 OK-IKL „Ledňáček“ - po ukončení programu Ikaros-Daidalos předán do leteckého muzea ve Vyškově
LeMi-1.13 OK-IKM „Vrabec“
LeMi-1.14 OK-IKN „Drozd“ – ztracen 29.11.1996 při misi Ikaros-67
LeMi-1.15 OK-IKO „Skřivan“
Přehled vyrobených raketoplánů Daidalos (raketoplány byly oficiálně zařazeny k 1.spzlp):
LeMi-2.01 0001 „Orel“ – po ukončení programu Ikaros-Daidalos předán do vojenského leteckého muzea Praha-Kbely
LeMi-2.02 0002 „Sokol“ – při misi Daidalos-9 sestřelil 20.11.1989 dvě útočné družice FOG-23 a FOG-48, po ukončení programu Ikaros-Daidalos předán do leteckého muzea ve Zruči u Plzně
LeMi-2.03 0003 „Sup“
LeMi-2.04 0004 „Výr“ -19.11.1989 sestřelil při misi Daidalos-8 zpravodajskou družici KH-13, následně při obraně sestřelil 20.11.1989 krátce před návratem útočnou družici FOG-11, po ukončení programu Ikaros-Daidalos předán do Národního technického muzea v Praze
LeMi-2.05 0005 „Krahujec“ – po ukončení programu Ikaros-Daidalos předán do technického muzea v Brně
LeMi-2.06 0006 „Raroh“ – ztracen 19.2.1992 při misi Daidalos 24
LeMi-2.07 0007 „Sýček“
LeMi-2.08 0008 „Kalous“ – v roce 1994 přestavěn na cvičný raketoplán pro výcvik nových posádek, po ukončení programu Ikaros-Daidalos předán do vojenského leteckého muzea Praha-Kbely
LeMi-2.09 0009 „Káně“
LeMi-2.10 0010 „Sojka“ – po ukončení programu Ikaros-Daidalos předán do leteckého muzea ve Vyškově
Přehled nosičů An-124 (letouny byly oficiálně zařazeny k 3.ldp):
An-124 8801 „Ivan Veliký“
An-124 8802 „Přemysl Otakar II“
An-124 8803 „Karel IV“
An-124 8804 „Jan Lucemburský“ – těžce poškozen po vysazení motorů krátce po vzletu z letiště Mošnov 29.11.1996 (raketoplán LeMi-1.14 se při nárazu již bez posádky (tato se na výzvu pilota An-124 neprodleně katapultovala) odtrhnul z nosiče na hřbetě letounu, přeletěl An-124 a při nárazu do země byl zcela zničen), postupně opraven a jako nelétající po zemi přesunut do vojenského leteckého muzea Praha-Kbely.
Poznámka:Vyjma použití jako nosičů raketoplánů Ikaros-Daidalos sloužily letouny An-124 také jako klasické transportní letouny.V případě využití jako transportního letounu byl ze hřbetu letounu sejmut nosný rám.
Zbarvení raketoplánů:
Raketoplány Ikaros a Daidalos nesly shodně horní plochy s nástřikem světle šedé barvy.Sponí plochy byly vzhledem k faktu že nesly tepelný štít černé.
Raketoplány Ikaros nesly praporové československé znaky na SOP a horní straně křídel, imatrikulace byla napsána červeným písmem na trupu pod SOP.Jméno raketoplánu bylo napsáno pod kabinou pilota a pod křídelními znaky.
Raketoplány Daidalos nesly kruhové československé znaky na SOP a horní straně křídel, číslo raketoplánu bylo napsáno černě na spodní části SOP.Jméno raketoplánu bylo napsáno pod kabinou pilota.
Přesunuto z fóra Československé letectvo 1940
.
